Císařský meč Rai Kunitoshi

Japonský meč nebyl ve starém Japonsku vnímán toliko jako zbraň, nesl i spoustu dalších významů. Vyjadřoval stavovskou výlučnost, mohl nést i roli votivního či magického předmětu k zahánění negativních sil, v neposlední řadě se odjakživa jednalo o vysoce hodnocený umělecký předmět.

Popsaný meč tači je bezesporu pozoruhodný ze všech těchto ohledů. Nejenže se nejedná o nejhodnotnější známý japonský meč na českém území, ale patrně o nejkvalitnější předmět japonského umění v českých sbírkách. Heraldické rodové znaky ve formě sedmnáctivýhonkové paulownie gošiči no kiri na příslušenství, výhradně používané japonskou císařskou rodinou (tennóke) prozrazují, že meč byl v držbě a používání členy této nejstarší dynastie světa.

Meč v provedení Tači (tači koširae 太刀拵え)

Ze starších forem mečů čokutó 直刀, totožných s pevninskými vzory, vzniká první čistě japonské tvarosloví dlouhého meče tači 太刀 ve středním období Heian, v 10. století. Charakteristickými rysy meče tači je jednobřitá, prohnutá čepel, a závěs meče na závěsnících obitori na levé straně ostřím dolů. Jakkoliv se v 15. století objevuje nový meč učigatana打刀, ve své dlouhé variantě katana, nošená přímo zasunutá za opasek obi s ostřím nahoru, doba mečů tači neskončila. Jejich nová role byla dvojí, jednak se jednalo o meče používané současně se zbrojí samuraji středního a vyššího ranku (pěšáci ašigaru nízkého ranku používali učigatany), jednak se jednalo o formální, ceremoniální meč šlechticů vyššího ranku. V období Edo (1603 – 1868), ze kterého pochází naše příslušenství, bylo běžným vazalům (hirasamurai, kakjú buši) nošení meče tači na veřejnosti dokonce zakázáno. Meč tači se stal zbraní pro knížata (daimjó), dvorskou šlechtu (kuge) a další osoby vysokého rodu. Šlechticům meč tači někdy nosíval osobní asistent tači tori, což byl prastarý zvyk, který zůstal v současnosti zachován u zápasníků sumó té nejvyšší třídy jokozuna až do současnosti.

Čepel o délce 68 cm je v plném tvaru, což je v případě mečů z období Kamakura (1183 -1333) velice vzácné - jedna čepel v plném tvaru připadne na 800 "unavených" (zeštíhlených obroušením). Proto také byl meč takovýchto kvalit logicky v držbě císařské rodiny, u které dokonalost používaných předmětů měla vždy i rituální význam. I u samurajské vrstvy platilo, že válečník může mít meč, který odpovídá jeho postavení ve feudální společnosti (mibun). V praxi to znamenalo, že běžný hira samuraj nemohl vlastnit nosit meč, který byl úrovně meitó (význačný meč), příslušící toliko vysoké šlechtě, knížeti daimjó a podobně. Každý mohl mít meč úrovně, odpovídající jeho mibun, a porušení této zásady mohlo vést i k nařízené rituální sebevraždě seppuku (na západě známé pod nesprávným výrazem harakiri). Proto si dovedeme představit, jak nepředstavitelně vysoké úrovně musel být v dobovém vnímání tento meč, který nosil sám císař, potomek sluneční bohyně Amaterasu, či člen jeho rodiny. De facto rituálně nejdůležitější osoba Japonska, ačkoliv faktickou moc od konce 12. století uzurpovali válečníci, vojenští diktátoři šógunové či rozliční regenti a zdatní vojevůdci. Císařská autorita však nikdy nebyla vzhledem k božskému původu dynastie zpochybňována.

Čepel tohoto meče byla dobově krácena (ó suriage), její původní délka mohla být cca 90 – 100 cm. Krácení bylo provedeno již před staletími a takto je krácena naprostá většina dochovaných Kunitošiho mečů. Důvod pro krácení mečů spočíval především ve změně bojové strategie, kdy zlatý věk obřích mečů kulminoval v pozdním období Kamakura a obzvláště v období Nambokučó (1333 – 1393).　

Nová strategie boje velkých armád, bojujících ve formacích i novými zbraněmi, jako kopími yari 槍 a po roce 1543 i mušketami hinawadži 火縄銃, zcela odsunuly individuální souboje samurajů i obří meče ódači 大太刀 na periferii využití. Navíc se v 15. století objevuje nový meč učigatana, která se nosila i k civilnímu oděvu celodenně. Proto bylo velké množství meitó名刀 (význačných mečů) nemilosrdně zkráceno na rozměry, umožňující praktické nošení v nové době. Největší boom krácení mečů se odehrál v 2. polovině 16. století. Například vojevůdce Nobunaga Oda (1534 – 1582) nechal zkrátit více než dvacet excelentních mečů nejvyšší kvality. Dle barvy rzi na řapu nakago, velmi důležitého prvku posuzování japonského meče, byl i náš popisovaný meč s největší pravděpodobností krácen v příslušném období. Textura překládání Rai hada, linie kalení suguha hamon etc. vykazují nejvyšší estetické kvality, ostatně i v současnosti se meče hodnotí jako "bidžucu tóken" neboli umělecké meče, předměty posuzované z hlediska krásy mistrovsky zpracovaného kvalitního materiálu. To se týká i současné mečířské produkce, mečíř je vnímán mnohem více jako umělec než řemeslník. V minulosti byl akt kování meče doprovázen i řadou mečířových meditací, postů, polévání se ledovou vodou a dalšími rituálně magickými úkony, díky kterým meč získával výjimečné vlastnosti. To se samozřejmě netýkalo všech mečů, pro bitevní pole se kovaly čepele nižších uměleckých kvalit, obzvláště spotřební meče kazu uči mono pro pěšáky nízkého ranku ašigaru od 15. století.

Mečíř Rai Magotaró Kunitoši 来孫太郎国俊 se narodil v roce 1240. Působil v císařském sídelním městě Kjótu, v provincii Jamaširo. Existuje meč z roku 1315, v jehož dataci bylo uváděno 75 let mečířova stáří, což byl ve své době věk téměř Metuzalémský. Dožít se v oné době padesáti let totiž již znamenalo dožít se požehnaného stáří. Znak školy Rai 来 ("příchozí") by mohl podle některých teorií evokovat v Japonsku naturalizovaného Číňana či Korejce, patrně zakladatele školy Rai Kunijukiho 来国行. Existují meče ze stejného období, signované toliko dvouznakově Kunitoši 国俊, což by mohlo evokovat jiného tvůrce, ale podle nejnovějšího bádání se jedná o práce jednoho a toho samého mečíře, který změnil v určitém období styl práce i formu signatury. Meče od Kunitošiho vždy náležely mezi Meitó (význačné meče) držené nejvyššími elitami společnostmi. Ostatně je možné, že popisovaná čepel vznikla na objednávku císařské rodiny, v jejíž držbě mohla být po staletí nepřetržitě až do konce 19. století. V soupisu Kjóhó Meibucu šo (soupisu drahoceností éry Kjóhó z roku 1714) jsou uváděny tři. Vlastnil je slavný vojevůdce Uesugi Kenšin (1530 - 1578) či slavný šermíř Tsukahara Bokuden (1489 - 1571), adoptovaný do vedlejší větve císařské rodiny.

Například krátký meč tantó, nazvaný podle buddhistického božstva lásky Aizen Mjó ó 愛染明王 poetickým jménem Aizen Kunitoši 愛染国俊 náležel hned dvěma ze sjednotitelů Japonska, Toyotomi Hidejošimu (1537 - 1598) a Tokugawa Iejasuovi (1543 - 1616), dále pak mocným šlechticům rodů Móri a Maeda.

K meči od Kunitošiho se váže půvabná legenda. Loajální samuraj Aso Korenao 阿蘇惟澄, (1309 - 1364) podporoval v bitvě u Tatarahamy roku 1336 císaře Go Daigoa, byl zraněn v prohrané bitvě, ve které zemřel i jeho bratr. Jeho meč od Kunitošiho s délkou čepele 100,35 cm měl v důsledku zuřivých bojů mnoho vážných defektů na břitu (hakobore), de facto vylámaných zubů. Válečník sám, zcela vyčerpán, padnul na zem a usnul. Zdálo se mu, že se na ostří jeho meče slétají světlušky hotaru. Celá čepel meče pak zářila do noční temnoty. Když se probudil, nemohl věřit svým očím. Čepel neměla jediný defekt. Meč pak byl pojmenován Hotaru - maru 蛍丸a byl uložen ve svatyni Aso džindža 阿蘇神社 ve dnešní prefektuře Kumanoto. Počátkem třicátých let byl vyhlášen Národním pokladem (kokuhó), ztratil se koncem 2. světové války.

Jeden z mečů od Rai Kunitošiho obdržel císař Meidži od vysokého vazala knížectví Sacuma, Saišó Acušiho, který zastával vysoký post v administrativě nové Meidžiovské vlády.

V současnosti drží meče od Rai Kunitošiho hodnocení NBTHK (Společnosti na ochranu japonského uměleckého meče) a Bunkašo (Ministerstvo kultury) od Džújó Tóken (Důležitý meč) výše, Džújó Bunkazai (Důležitá kulturní památka) po Kokuhó (Zemský poklad, nejvyšší hodnocení vůbec.) V poslední kategorii se nachází čtyři Kunitošiho čepele.

Popis koširae (příslušenstvní):

To, co identifikuje Kunitošiho meč jako držbu císařské rodiny, není jeho čepel, jakkoliv excelentní, ale jeho příslušenství.

Pochva je zhotovena ze dřeva dekorovaného v lakové technice našidži s motivem sakurových květů v technice makie, záštita cuba a další kovové části kování je vyrobena ze slitiny zlata a mědi šakudó puncovaná vzorem "rybích jiker" nanako vykládaná zlatem, společně s párovými ornamenty rukojeti menuki s heraldickým motivem go-šiči no kiri (císařská sedmnáctivýhonková paulownie), vyhražená jen pro příslušníky císařské rodiny. Práce oficiální cizelérské rodiny Gotó. Stejně jako čepel, i příslušenství je té nejvyšší myslitelné kvality.

Příslušenství meče bylo patrně zhotoveno kolem roku 1850, tj. v době vlády císaře Kómeie (1831 - 1867), otce slavného reformátora císaře Meidži.

Meč s totožným koširae (příslušenstvím) s čepelí od 2. generace Sanemicua (aktivní kolem r. 1430) obdržel roku 1905 prezident Rooseveld od již zmiňovaného císaře Meidži za zprostředkování míru mezi Ruskem a Japonskem Potrmouthskou smlouvou, za kterou ostatně obdržel později Nobelovu cenu míru. Nyní je vystaven v severní hale v muzeu v Sagamore Hill.

Příslušenství druhého obdobného meče se nachází ve Victorie and Albert museu v Londýně (Museum no. M.139-1929) a čepelí od Osafune Morimicua.

Od prince Kacury ho obdržel Sir Claude MacDonald (1852 - 1915), britský velvyslanec v Japonsku v letech 1905 - 1912.

Kování příslušenství kanagu je v obou případech totožné, s dekorem císařských sedmnáctivýhonkových paulownií.

Existuje ještě třetí meč v Japonsku s téměř totožným příslušenstvím, opět dekorovaným císařskou sedmnáctivýhonkovou paulownií. Je to jeden z Tenka goken (nejslavnějších pěti mečů podnebesí), de facto pěti nejvýznačnějších mačů Japonska. Kolem 11. století ho zhotovil mečíř Jasucuna ze školy Hóki. Podle legendy s ním hrdina Minamoto Raikó Yorimicu 源 頼光 (948 - 1021) zabil démona Šutendódžiho, což ostatně meči dalo jeho jméno. Nese nejvyšší hodnocení, které může artefakt v Japonsku dosáhnout - Kokuhó - a v současnosti je v držbě Metropolitního muzea v Uenu. Ve všech uvedených příkladech příslušenství indikuje meč s čepelí té nejvyšší kvality, hodné - i z rituálních důvodů - být držbou rodu potomka sluneční bohyně Amaterasu.

Konopišťská stopa

Přestože všechny tři čepele, které opustily Japonsko, jsou té nejvyšší úrovně, hodné knížat daimjó a dvorské šlechty, můžeme shledávat uspokojivým, že "český" meč z uvedené triády má z tradičního japonského úhlu pohledu výrazně nejkvalitnější čepel. Lze analogií důvodně předpokládat, že se jednalo stejně jako u obou uvedených mečů o císařský diplomatický dar té nejvyšší úrovně ze sklonku období Meidži (1868 - 1912). Byl zjevně darován někomu, jemuž bylo dobovou optikou nutno prokázat opravdu velkou úctu, větší než britskému velvyslanci či americkému presidentovi. Ale kdo v době darování mečů byl na našem území natolik význačný, že by ho monarcha země vycházejícího slunce chtěl poctít takto význačným darem? Upřímně řečeno, přes nespornou průmyslovou sílu českých zemí se na přelomu 19. a 20. století jednalo spíše o provinční část stařičkého mocnářství, a proto tolik možností tu nebylo. Možná se mohlo jednat o dar pro arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este (1863 - 1914), který žil na našem území na svém zámku v Konopišti. Část asiatik se nachází i ve stálé expozici Konopišťského zámku, z předmětů japonské provenience se jedná především o porcelán ve stylu Imari a Arita.

František Ferdinand - již jako následník trůnu podunajské monarchie - navštívil Japonsko během své cesty kolem světa v roce 1893 a v Tokiu byl přijat císařskou rodinou. Z Japonska si přivezl množství artefaktů včetně zbraní a mečů pro plánované etnografické Weltmuseum, z nichž se v současnosti většina nachází v rakouských státních sbírkách. Některé z japonských chladných zbraní měl autor možnost vidět ve Vídni a Štýrském Hradci, soubor dalších mečů je vyfotografován ve zpravodaji z války Rusko – žaponské 1904 – 1905.

Některé japonské akvizice František Ferdinand zmiňuje i ve svém cestovním deníku, bohužel bez bližší konkretizace.

Ferdinandův zajisté bohulibý úmysl vybudovat Weltmuseum, obsahující i jeho nesčíslné lovecké trofeje, ukončily osudové výstřely Sarajevského atentátu, které v roce 1914 vrhnuly svět do tragédie světové války. V současnosti se tyto exponáty nacházejí v řadě rakouských muzeí.

Můžeme jen spekulovat, jestli se meč "neztratil" z Konopiště v prvních bouřlivých letech republiky, či pokud byl někomu dalšímu darován. Světlo do celého případu by mohlo vnést bádání soupisu původního Konopišťského inventáře, potenciálně dobové soupisy diplomatických darů z Vídně či Tokia.

Meče z držby císařské domácnosti se nacházejí v pokladnici císařského paláce v Tokiu. V minulosti byli vystavovány při význačných příležitostech, po válce byla část z nich dislokována do Národního muzea v Ueno. Ve světových sbírkách mimo Japonsko se z pochopitelných důvodů tento typ císařského meče téměř nevyskytuje. Popsaný meč byl vystavován na několika výstavách, které se konaly pod čestnou záštitou japonského velvyslanectví, například na výstavě věnované japonské císařské rodině V erbu chryzantémy v Masarykově muzeu v Hodoníně, v Českém centru památek UNESCO v Dačického domě v Kutné Hoře, v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích či na Kulturním a informačním centru JICC v Praze.

Jediný Kunitošiho meč na našem území se prodal v roce 2022 v červnové aukci galerie Bold.

Jednalo se o nesignovaný meč s posudkem Společnosti pro ochranu japonského uměleckého meče NBTHK s hodnocením Džújó Tóken (kulturně důležitý meč). Jeho příslušenství (koširae) bylo dekorováno mony (heraldickými erby) Aoi mon, který používali šógunové (vojenští diktátoři) z rodu Tokugawa, v letech 1603 – 1868 faktičtí vládci předmoderního Japonska. V české soukromé sbírce se nachází ještě další dva meče excelentní školy Rai - tači od Kunitošiho syna Rai Kunitsugua (s NBTHK hodnocením Tokubetsu hozon - obzvláště ochrany hodný), a tantó od Kunitošiho druhého syna Rai Kunimicua s NBTHK hodnocením Džújó). Ve všech uvedených případech se jedná o nejvyšší kvalitu japonských mečů, se kterými se lze na našem území setkat. Všechny výše uváděné meče se dostaly do Čech až po roce 2000.

/Jakub Zeman, KEG/
Summary:
Description of an important Japanese sword tachi made in the end of the 13th century by swordsmith Rai Kunitoshi with a fittings decorated by Japanese goshichi no kiri kamon (family crest) of Tennoke, Japanese Imperial familly, from old Czech collection. Possible origin of this sword in Czech area, Konopiště Castle and Ferdinand d´Este trace, context of another Rai school swords in Czech republic collections. Outline of possible direction of future resarch of history of described sword.
Z použité literatury:
Tókó Taikan, Tokuno Kazuo, nakladatelství Kógei shuppan, Tokio 1977 str. 192
The Sword and samé, Henry L.Joly, Inada Hogitaro (překlad Hončó gunkikó - Arai Hakuseki, 1657 - 1725) Hollandia press limited, London 1979, str. 102,155
Nihontó daizukan (besusatsu), kolektiv autorů, nakladatelství KK besutoserá-zu,Rekishijin special, 2014, str. 8-9
Tsuba kodogu gadai jitten, Kazuo Iida, nakladatelství Kógei shuppan Tokio 1980 str. 44
The Japanese sword, Kanzan Sato (překlad do ang. Joe Earle), nakladatelství Shibundo (Kodansha international), Tokio, 1983, str. 54,60, 102
Nippontó, the japanese sword, Inami Hakusui, nakladatelství Japan Sword Co., Ltd, Tokio, 1948, str. 120 - 124, 207
The Connousseur´s book of Japanese Swords, Kokan Nagayama, nakladatelství Kodansha International, Tokio 1997, str. 116, 117, 138-140, 147
Nihon no meitó, Suriura Jošijuki, KK besutoserá-zu, Tokio 2015, str. 158
Nihontó no kaikata, kolektiv autorů, nakladatelství Kogei Shuppan, Tokio 2000, str. 255
Nihontó zuran, kolektiv autorů, nakladatelstvíTakarajimasha, Tokio, 2015, str. 50-51
Nihontó taizen, kolektiv autorů, nakladatelství Gakken, Tokio, 2018, str, 70-71
Nihontó džitten, Kazuo Tokuno, nakladatelství Kógei shuppan, Tokio 1987, str. 169