Historie

Japonský meč - nihontó

Co je to samurajský meč? Jedna z nejdokonalejších chladných zbraní, kterou kdy lidstvo stvořilo, meč schopný rozetnout soupeře na dvě půlky, nebo fascinující ukázka uměleckého řemesla, technologicky se blížící hranicím možností použitého materiálu? Uctívaný garant a ochránce cti dávných samurajů, nebo sakrální předmět,související s buddhistickým a šintoistickým náboženstvím? Podle některých toto všechno dohromady, jedná se o předmět, který nejvíce ze všeho vyjadřuje Jamato damašii, mýtickou ,,duši Japonska". Tento článek se pokusí fascinující problematiku japonského meče poněkud poodhalit.

Japonský meč (nihontó)se ve své klasické formě objevuje cca v 10.století. Metalurgicky jeho výroba počíná vytavením oceli tamahagane z železitých písků (satecu). Získaná ruda se třídí a dále upravuje, na použití pro výrobu meče se používalo především toho nejkvalitnějšího materiálu. Charakteristickým rysem japonského meče je konstrukce formou svářkového damašku, kombinující tvrdou, ale křehčí ocel tvořící břit a měkčí, ale houževnatější ocelí tvořící zbytek čepele. Pokud by celá čepel byla zhotovena toliko z tvrdé ocele, mohla by snadno prasknout při nárazu do soupeřovy čepele, kosti či zbroje. Pokud by naopak byla zhotovena z měkčího a pružnějšího materiálu, snadno by na ní vznikaly zuby a rychle by se otupila. Kombinací obou materiálů jsou posíleny jejich silné a eliminovány jejich nežádoucí vlastnosti. Druhý technologický krok, díky němuž dosahuje japonský meč tak unikátních kvalit, je specifický kalicí proces, spočívající v pokrytí čepele – s výjimkou břitu – kalící pastou (cuči dori). Když hlína zaschne, je celý komplet vložen do výhně,a břit, nechráněný pastou, se zahřeje na větší teplotu, a tudíž zakalí na větší tvrdost (cca 60 – 62 RC), zatímco zbytek čepele je znatelně měkčí.

Tímto parciálním kalením vzniká linie kalení(hamon), vizuálně rozpoznatelné rozhraní mezi tvrdou martenzitickou a měkčí perlitickou strukturou krystalizace oceli. Jednotliví mistři a školy produkovaly v rozličných obdobích meče s určitými tvary, způsoby kalení a texturou překládání (hada), mečoznalectví se stává velice obtížnou a náročnou disciplínou, de facto studovatelnou toliko v samotném Japonsku.

Nejjednodušší rozdělení nečů je dáno jejich rozměry a způsobem montáže. Do délky jedné stopy (cca 30 cm)se mluví o dýce (tantó) včetně často dosti subtilních dýk kaiken. Tantó blížící se rozměry jedné stopě bývá označeno jako ó tantó. Od jedné do dvou stop mluvíme o mečíku wakizaši (kodači), čepel o nepatrný rozměr převyšující jednu stopu bývá označována jako ko wakizaši či sunnobe tantó. Nejdelší varianta wakizaši, blížící se délce dvou stop, bývá označována jako ó wakizaši, nejobvyklejší rozměr mečíku však je cca 45 cm, což bývala často předpisová délka, určená nařízeními Tokugawského šógunátu. Meč nad dvě stopy (,,ni šaku amari"bívá označován jako katana nebo tači. Meč katana se nosil přímo zasunut za opaskem (obi)ostřím nahoru, zatímco tači na závěsech koši ate ostřím dolů.

Cca od přelomu 16.-17.stol.byo striktně určeno, že toliko příslušníci samurajské vrstvy měli právo nosit pár mečů, daišó, katanu společně s wakizaši, plebejci měli nosení mečů buď zapovězeno, nebo se museli spokojit s nošením meče wakizaši, nejčastěji s předpisovou délkou čepele 45 cm. Pokud by samuraj, například v opilosti, svůj meč někde zapoměl nebo ztratil, byl by odsouzen k rituální sebevraždě seppuku, na západě známé spíše jako harakiri.

Největší z arzenálu japonských mečů, ódači, dosahoval až dvoumetrových rozměrů.

V bitvách sloužil především k odsekávání koňských nohou.

Šerm různými typy mečů systematizovala nesčíslná řada škol bojových umění, přičemž nejstaroslavnější je škola Katori Šintó rjú, založená mistrem Izasa Ienaem při svatyni Katori již v roce 1447. Samurajové se v bitvě snažili porazit nepřítele a ukořistit jeho hlavu, kterou pak předkládali, omytou, učesanou a provoněnou vonnými tyčinkami - vrchnímu veliteli při obřadu kubi džiken, čímž získávali zásluhy a slávu pro sebe i rodnou provincii. Protože na meči záležel v nejbezprostřednějším slova smyslu jejich život, přikládali mu již od nejstarších dob příslušnou váženost a úctu. Ostatně meč je vedle klenotu magatama a zrcadla jednou ze tří císařských insignií, přičemž podle jedné interpretace magatama vyjadřuje lidumilnost, zrcadlo moudrost a meč odvahu. Ostatně meče bývají citovány i v legendách a historických zápisech kronik Kodžiki a Nihon Šoki z let 712 a 720. Meče sloužily i jako votivní předměty, darovávané buddhistickým a šintoistickým svatyním (hónótó) i jako rituální předměty, nejčastěji ve formě dvoubřité čepele (ken).

Schopnost meče sekat bývala testována zkouškou seku tamešigiri, při níž se roztínali nejrůznější předměty, nejčastěji těla popravených (někdy i živých) zločinců, staré přilby, od 18.stol.pak nejčastěji svazky rýžové slámy, která klade po namočení meči stejný odpor jako lidské tělo.

Specifickou kapitolou je příslušenství meče, sestávající především ze záštity (cuba), ale i ostatních kovových součástí příslušenství. Výchozím materiálem bývá kromě železa, stříbra, zlata a mědi celá řada více než třiceti různých slitin, vyznačujících se estetickými patinami, nejznámější z nich je slitina šakudó, kombinující měď a zlato a vyznačující se černými patinami, a šibuiči, slitina mědi se stříbrem s barvami lavírujícími mezi šedou až nazelenalou. Na mečovém příslušenství byla použita pestrá škála někdy se kombinujících výzdobných technik od prolamování v pozitivní a negativní siluetě, různé typy ryteckých technik až po různé typy taušírování (zógan). Nelze se divit, že i tento specifický druh drobné plastiky si záhy nalezl své obdivovatele a sběratele.

Náměty dekoru jsou pak pootevřeným oknem do duchovního světa starého Japonska, seznamujícím nás s přírodou a jejími proměnami, předměty denní potřeby, japonskou a čínskou historií, mytologií, poezií, literaturou a náboženstvím. Kromě odkazů na položky výše uvedené se na záštitách často setkáváme s nesčíslnou řadou jinotajných šťastných symbolů, takže cuba někdy suplovala i magickou úlohu talismanu (mamorimono)stejně jako rytina na čepeli meče horimono.

Kromě tradičně japonských námětů se setkáme s překvapivě značným množstvím námětů čínských. Nelze se divit, Říše středu byla po staletí kulturním arbitrem dálněvýchodní oblasti, takže se občas setkáváme i s termínem sinokulturní oblasti. Začlenění určitých zahraničních aspektů do eklekticky otevřenější japonské kultury ovšem představuje jen několik kamenů v nádherné a pestré mozaice, kterou bezesporu tradiční japonská kultura je.

Sběratelství japonských mečů je vysoce kultivovaná a oduševnělá disciplína, která již od otevření Japonska západnímu světu opustila hranice země vycházejícího slunce a cca od konce 19.století dávno není jen bezduchým hromaděním exotických zbraní, ale ve své nejvytříbenější formě v sobě zahrnuje pokorné studium této fascinující problematiky. Silnou tradici má např.ve Velké Británii. V současnosti je již trh s meči světový a meče se stávají ceněnou komoditou respektovaných aukčních domů. I díky publikační činnosti, nevázané již toliko na japonštinu, vzrůstá povědomí o této problematice na celém světě, pro vysoké ceny kvalitních mečů i obtížnost jejich řádného studia nebude nikdy sběratelství (v tom dobrém slova smyslu) aspirovat na masovou aktivitu.

Problematice posuzování japonského meče se ve světě i v Japonsku věnují různé společnosti, z nichž je nejprestižnější NBTHK, společnost na ochranu japonského uměleckého meče.